Jak se leze na sopku na Guadeloupe.

Není nad to, když si někdo (jasně že já) vezme do hlavy, že vyleze na nejvyšší bod Malých Antil, když byl právě na našem ostrově Guadeloupe? Pro naší malou expedici, která se skládala ze dvou češek, jednoho francouze a v neposlední řadě borce z Martiniku, to byl jasný cíl!

Celý terén by se dal rozdělit na tři části.

Tu první jsme lezli deštným pralesem, kde bylo šílené „vlhké teplo“. Asi nejlíp si to představíte, když si vybavíte skleník, ve kterém Vás někdo zavřel, a asi 20x to znásobíte. Už se „pečete“ a špatně se vám dýchá? 😀 Jestli ano, tak máte už plně navozenou tu správnou atmosféru. Hned na začátku si připadám jako borec, páč abychomsi to plně vychutnali, tak vyrážíme už před dopolednem … aby nám polední sluníčko vypálilo ramena od batohů, páč tohle nedělají žádná ořezávátka!

Když zapomenete na tenhle faktor, tak kolem nás byla příroda jak z pohádky o Tarzanovi – liány a všemožná zeleň. Nešlo se žádnou cestičkou, ale víceméně po šutrech, které byly často něčím obrostlé, takže často prokluzovali pod nohami. Jako přežít tuhle část bylo náročné, že jsem ani skoro vůbec nefotila a to je co říct!, a já jsem si myslela, že tahle část je nejtěžší. Omyl.

Džungle. To chceš.

Když jsme vylezli z pralesa, tak se před námi otevřela pláň plná zeleně s výhledem na sopku. Krásné, ale netušila jsem, že přibližně další 4 hodiny to budu dost nenávidět. 

1. třetina je za námi a lezeme dál!

Tenhle další úsek vedl sice lepší cestou, ale začato stoupání a neuvěřitelné vedro, páč bylo to poledne. Pracovně jsem tuhle etapu nazvala „plíce v kufru auta„. I když jsme toho už měli všichni plné kecky, tak nás ani nenapadlo, že bychom to vzdali a stále jsme pokračovali výš a výš. 

Po dalších hodinách to vypadalo, že jsme pořád na místě a vůbec se nepohybujeme 😀 … postupně nám docházel humor dech, páč cesta se zhoršila. Často jsme museli přelézat všemožný mega šutry. Cesta akorát tak pro kamzíky … a v tuhle chvíli se mi vybavil článek, kde nějaká mamina popisovala, jak se na vrchol táhli s kočárkem a absolutně to nedávali. Naprosto to chápu … 

Stezka. Teď už to musí jít samo, ne? 😀

Ale lezeme dál. Smějeme se jen do objektivu, což nám suprově zaznamenalo náhodné video, když se mi to samo přeplo na záznam. Ale zase mám důkaz, až zas budou lidi tvrdit, že oni byli celou cestu úplně v pohodě. 😀

Těsne pod vrcholem sopky jsme už byli na úrovni mraků.

Konečně jsme dosáhli vrcholu. Štěstí. Pýcha. Radost. Naprosto neskutečná směsice pocitů, která mě naplnila po dosažení tohohle bodu, byla neskutečná. 

Bože a ten výhled! Žasli jsme. A ideál? Dát si na vrcholu piknik, pokochat se nádherným výhledem … Sotva jsme se dobalili, že vyrazíme zase dál, tak se změnilo počasí, jak lusknutím prstu, a nebylo nikde nic vidět. Šedesát dní v roce tu je hezky a my jsme to vychytali! Jsem prostě dítě štěstěny 🙂 Za ty výhledy ten výstup totiž stál!

Někdy Vám prostě dojdou slova …

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *