Chytání za slovíčko.

Je to šílená věc a ještě šílenější zlozvyk. Dříve jsem si myslela, že to je především dominantou žen, ale s postupem času jsem zjistila, že to dělají i chlapi. Možná ještě víc jak holky.

Myslím si, že do situace, kde padla nějaká věta, která měla šanci vyznít daleko hůř než její autor zamýšlel, se dostal snad každý. A pevně věřím tomu, že jste tohle zažili i Vyz obou stran. Jak z pozice člověka, který to plácnul, tak i té druhé. To je prostě život.

Ale zpátky k tomu, proč o tom vlastně píšu. Zajímalo by mě, proč se to děje … Proč máme potřebu si myslet, že ten druhý člověk to myslí zle, a chce nám tím co říká ublížit? Proč tam hledáme tu nejhorší možnou variantu, kterou si potom vztáhneme na sebe? Je to tím, že si sami uvědomujeme svoje chyby a připadá nám nemožné, aby si jich ten náš princ na bílém koni nevšiml?

Je to zvláštní situace, která odpadá, když nemluvíte ve své rodné řeči. Jasně, můžete se zprudit i tak, ale přeci to nebudete dělat jen kvůli tomu, že ten druhý má právě to slovíčko zafixované pouze pro jeden výraz a ten jeho skrytý (samo útočící na Vás) nebere v potaz? Jasně že ne. Jen nad tím mávnete rukou, protože ten člověk to tak nemyslel … jen se Vám snažil něco říct, a prostě nenašel anebo neznal pro to vhodnější výraz. 

Ehm, tak proč to tak nebereme i češtině v každodenní komunikaci? 

You may also like

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *