Rumunko: Vítejte v Timișoara!

Ač cesta nebyla vůbec zlá, tak jsem byla ráda, že nás bus konečně dopravil na místo činu. Vylezla jsem, a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Nejsem si jistá, jestli to bylo úžasem nebo údivem. Každopádně první věta, co jsem pronesla, byla „Co tady sakra budeme dělat?“ 😀 Abych Vám to trošku objasnila – že jedeme na východ, tak jsem žádný luxus nečekala. Celkem jsem i počítala s tím, že tahle země nebude úplně na špici nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byla … ale opravdu jsem nečekala, že to bude, jako by se zastavil čas. Tak x desítek let zpět. Tenhle můj „kulturní šok“ byl nejspíš způsobený i tím, že jsem takhle víc na východ Evropy ještě nebyla.

Ale co už, byli jsme tu a přece nás pár rozbitých bakárů a silnic nezažene zpět na bus směr ČR. No jasně že ne, když nám už ujel :D. A teď přichází přesně ta chvíle, kdy je člověk strašně moc rád, když má nějakou jistotu, o kterou se může opřít. Je úplně fuk, jestli je to nabitá powerbanka, tučnej účet v bance nebo vidina toho, že víš, kde dneska budeš trávit noc. Jako ráda bych napsala, že se nás týkají ty dvě varianty co jsem psala, ale smolík. Naštěstí to s námi není až tak ztracené, protože na dnešní noc nám Martina zařídila Couchsurfing. 

Nebudeme si lhát, ta domluva nebyla úplně ideální a čekat na někoho v jedenáct v noci u kostela, protože to byl pro nás nejlepší orientační bod, není úplně pohádka na dobrou noc, co bych si každý den četla. Co už. Klučina měl super reference od lidí, co tam byli před námi, tak přeci to nebude trága … Zní to logicky, ne?

A tak čekáme. Po půl hodině nám to už nepřijde ani jako divný místo, že čekáme u kostela. Těm lidem, co chodí kolem nás to ale divný přijde. Akorát tam už čekáme přes hodinu, a náš čutálista nikde. Hromadná demokracie vede k diktatuře, kde se nastíní konečné rozhodnutí, do kdy budeme čekat, a pak jdeme hledat nějakou jinou alternativu. No, vzhledem k tomu, že jsme na začátku tripu, tak nás optimismus neopouští závodním tempem a děláme si z toho srandu. Ono to stání u kostela možná k něčemu bylo, … a snažíme si namluvit, že to byl vlastně zásah zhůry a my díky tomu zažijeme další boží dobrodrůžo. 

A protože se našemu čutálistovi nedá ani dovolat nebo dopsat a internet nemáme, pomalu to začneme balit. Víte jak, ona by to byla nuda, kdyby to všechno vycházelo naprosto dokonale … a tak jdem nocí s krosnama na zádech … a jdeme a jdeme. Kolem parku, kolem kostela a kolem kluka, kterej vypadá, že se takhle v noci solidně nudí. No a jak se na sebe podíváme, a my zvažujeme, že si s ním půjdeme alespoň na chvíli pokecat, abychom zabili trochu noci, tak se ozve „Martina a Elika?“. A v tu chvíli máme obě dost 😀 … protože za tímhle týpkem je taky kostel. 😀 Co jiného by se nám mohlo stát v zemi, kde je kostel nejčastější stavba? 

Volejte 3x sláva, dneska máme kde spát! A nebo taky ne, když s nimi prokecáte noc! 😀 Ale o tom to přeci je 😉

You may also like

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *